Ukázka

(text ukázky není zeditovaný, jedná se jen o betu!)

Kapitola 1.

Každý jeho dotek mě pálil i mrazil zároveň, jako by moje synapse dráždil rozžhaveným drátem v kapalném dusíku. On to moc dobře věděl. Věděl to a modré oči – ty oči modré jako zrada a úzké jako cesta do pekel – se mu leskly vítězstvím a chtíčem. Užíval si to. Herdek, a já taky! Objala jsem ho nohama kolem boků, přitiskla si ho k sobě a zaryla mu nehty do zad. Líbilo se mu to, moc se mu to líbilo. Horký a vzrušením pulzující úd, který se mi tiskl proti slabinám, toho byl jasným důkazem. Jenže já si až bolestivě uvědomovala, že ho cítím stále jen na těch slabinách a ne v sobě, kde měl už dávno být. Čekala jsem na něj. Otevřená, připravená… nedočkavá.

Kdesi v dálce vířily bubny a svíčky ve štíhlých stojanech, rozestavěných kolem nás do trojúhelníku, vysílaly modravé jiskry k temně oranžovému nebi. Někdy jindy by mě možná ta jeho nezvyklá barva zaujala, ale teď? Teď jsem měla myšlenky úplně jinde. Vpíjela jsem se do těch zvláštních, skoro až nelidských očí a nedokázala vnímat skoro nic jiného. Celý svět se rozpíjel jako kapka inkoustu ve sklenici, jako krev rozpouštějící se v umyvadle. Opravdoví jsme v něm byli jen my dva. Já a můj modrooký bůh.

Přiložil mi ruku na hrdlo, mírně stiskl a mně celým tělem projela elektrizující vlna rozkoše. Sjela jsem mu rukama ze zad na hýždě a pevně je sevřela. Cítil totéž co já? Také měl pocit, že jestli budeme ještě chvíli otálet, roztříští se mu tělo na biliony molekul, které se rozletí po celém vesmíru?

Rytmus bubnů se zrychloval… nebo to snad byl můj tep?

Zoufale jsem ho potřebovala v sobě. Každý okamžik otálení se mučivě táhl donekonečna. Jenže on to stále oddaloval, hrál si se mnou jako démon s duší odsouzenou k zatracení. Jenže já nemohla dál čekat. Už ne.

Natáhla jsem se pro něj, vzala ten žhavý příslib budoucí rozkoše do ruky, nasměrovala ho, kam patřil, a vyšla mu pánví vstříc. Teď už mi nemohl uniknout!

Zatajila jsem dech a kousla se do rtu. Cítila jsem, jak si do mě zvolna razí cestu a vyplňuje mě. Nejdřív zvolna, ale pak –

~~~

Otevřela jsem oči a zalapala po dechu.

Doteď jsem si myslela, že takhle prudce se na posteli lidé zvedají do sedu jenom ve filmech. Taková blbost, aby v jeden okamžik člověk spal a bác, najednou seděl a držel se dramaticky za hruď! No, tak přesně to se teď stalo mně. Akorát se to obešlo bez kamer a bez melodramatičnosti mexických telenovel. Srdce mi bušilo jako po spolknutí něčeho hodně nelegálního, zmateně jsem mrkala a celé moje tělo mi vysílalo… ehm… podivné a dost smíšené signály.

„Sakra, to byl teda sen!“ vydechla jsem, jen co mi tep klesnul na poněkud bezpečnější hodnoty, a zhroutila se zpátky do polštáře.

V malé ložnici starého činžáku ještě panovala tma, ale obloha za oknem už pomalu šedla v přípravě na ráno. V parku před domem si dokonce nějaký pták vyřvával plíce. Ne snad, že bych ho pořádně vnímala – mysl i tělo mi pořád naplno zaměstnávaly dozvuky scény, o které se mi ještě před chvilinkou zdálo. Bezděky jsem si přejela rukou přes krk a jako bych znovu cítila to podivné, mrazivé sevření silných prstů. Jasně jsem si dokázala vybavit každý hrubý mozol, který mě tak bezohledně škrábal do kůže.

Nejradši bych znovu usnula, nechala se znovu přitisknout Modrookým ke chladnému kameni a navázala s ním tam, kde nás mé probuzení tak sprostě rozdělilo… jenže s každým okamžikem, s každým nádechem se ten sen rozplýval víc a víc a já se vracela do reality.

Realita pitomá, taky se musí do všeho plést!

Pak mi ale pomalu začala fungovat hlava jako normální lidské bytosti a sama pro sebe jsem se ušklíbla – sama pro sebe i sama nad sebou. Vždyť jsem se cítila báječně, tak na co si stěžuji? Jasně, ten sen mohl být o pár minut delší. Nezlobila bych se, ani trošku. Ale probudila jsem se z něj s příjemným pocitem? No jéje. A navíc, neprobudila jsem se doma, ale v tichém bytě prosyceném nezvyklými vůněmi a pachy; v bytě, kde mi nikdo nedával najevo, že mu je moje existence na obtíž a že těch devatenáct let mého života je jeden velký Boží trest.

Zkrátka, bylo to jedno z nejpříjemnějších probuzení za hodně dlouhou dobu.

Rozhodila jsem na posteli ruce do stran, protáhla se a spokojeně se zavrtěla na matraci. Sice byla proleželá v jiných místech, než by mému celkem drobnému tělu vyhovovalo, ale to mi vlastně nevadilo. Připomínalo mi to, kdo tu lehával. Babička. Ačkoliv jsme se v posledních letech moc nevídali, měla jsem ji ráda jako málokoho na světě.

Zhluboka jsem se nadechla, a i když venku teprve svítalo, rozhodla jsem se vstát. Ten sen by se už tak jako tak nevrátil, to mi bylo jasné. Tak proč mrhat prvním dnem nového života tím, že se budu válet v peřinách?

„Kafe, Romčo, hlavně to chce kafe,“ zabručela jsem si pro sebe, když jsem si mohutným zívnutím málem vylomila sanici. Včerejšek vyplněný noční cestou přes půlku republiky byl náročný, do postele jsem se dostala až nad ránem, a jestli jsem měla být dnes co k čemu, potřebovala jsem trochu životabudiče.

Příprava toho černého lektvaru se nakonec ukázala být náročnější, než jsem čekala. Hrnečky bych v kredenci samozřejmě našla i poslepu a ve spíži jsem objevila kromě plesnivého chleba, trochy trvanlivých potravin a překvapivě dobrých čokoládových sušenek i rozpustnou kávu a cukr. Ovšem oprýskanou rychlovarnou konvici ze zažloutlého plastu, kterou tu babička mívala, během těch pár týdnů od její smrti nejspíš někdo odnesl. A co hůř, včera večer, při odjezdu z Prahy, mě vůbec nenapadlo koupit mléko. Kdo by po takové hádce taky myslel na mléko? Ale co. Tak si jsem vodu uvařila v hrnci na sporáku a smířila se s tím, že kafe bude černé, žádné latéčko. Ostatně takhle ho pila babí – hodně cukru, žádné mléko. Takže moje první kafe ve tvém bytě je na tvou počest!

Duší se mi rozléval absolutní klid, jaký jsem nepoznala už kdoví kolik let. V kuchyni tikaly hodiny a bytem se kromě mírného pachu zatuchliny linula vůně sice staré a levné, ale hlavně jen mojí kávy. Přenesla jsem si hrnek k oknu a pozorovala z třetího patra činžáku dění dole na ulici. Venku se probouzelo maloměsto – lidé tu očividně chodili do práce dřív než v Praze – a letní lesopark před domem se krásně zelenal. A tamhle –

Šálek s kávou, ze kterého jsem průběžně usrkávala, zůstal zapomenutý kdesi uprostřed pohybu. Dole, hned u prvních stromů, prošel po úzkém popraskaném chodníku jakýsi muž v zelené volné košili. Ohlédl se, zvedl hladce oholenou tvář a podíval se přímo do okna, za kterým jsem stála. A nejen to. Usmál se. Usmál se přímo na mě. Oči stažené do nepřirozeně úzkých škvír mu přitom zářily zrádnou modří.

Byl to on, určitě!

Ani jsem nepřemýšlela, co a proč vlastně dělám. Popadla jsem klíče, vyběhla z bytu a už se řítila po domovních schodech dolů. Kouřící hrnek se sladkou černou kávou zůstal zapomenutý na okenním parapetu.

 

 

Kapitola 2.

Zastavila jsem se až před domem, srdce až někde v krku. Divoce jsem se rozhlížela a těkala očima po okolí. Po ulici procházelo pár lidí, kteří mířili nejspíš do práce, ale rozcuchané holky s rudými tvářemi si nikdo z nich nevšímal. To bylo jedině dobře. Právě mi totiž začínalo docházet, co to vlastně provádím, a okamžitě jsem zrudla až za ušima. Co to do mě proboha vjelo? Že jsem včera práskla matce dveřmi před nosem a uprostřed noci odešla s pár korunami v kapse z tomu, to by šlo ještě pochopit. Spíš byl zázrak, že jsem to neudělala dřív. Ale že sotva přijedu do Hrádku, hned se tu ženu za nějakým chlapem, protože se mi o něm zdálo?

Už bych měla být sakra dospělá, ne? Tak co se podle toho taky začít chovat?

Už už jsem se chtěla otočit a jít domů, když tu jsem ho zase zahlédla. Hned na kraji parku, který místy připomínal spíš zanedbaný prales, se mihla zelená látka jeho košile. Mé nohy se ani nenamáhaly ptát mozku na svolení a ihned zamířily daným směrem. A pěkně ostrou chůzí, která chvíli zrychlovala až do běhu. Už jsem ani nepřemýšlela, jestli mi takhle po ránu nepřeskočilo. S každým nádechem se mě zmocňovalo větší a větší rozechvění. Stačilo, abych jen pomyslela na ty jeho hluboké, modré oči, a ihned se mi vracely stejné pocity, které jsem si pamatovala ze snu.

Střípek mého já, který si ještě zachoval zdravý rozum – ten kousek vzadu v hlavě, který člověku opatrně naznačuje, že dát si po tahu ve tři ráno hamburger ve stánku u nádraží není dobrý nápad – ten mi říkal, že se chovám jako puberťačka, na kterou na školní chodbě mrknul místní badboy. Jenže tohle nebylo jen tak nějaké poblouznění. Bylo to něco víc. Muselo. Spatřila jsem ho nejdřív ve snu, pak ve skutečnosti… a on se do toho okna podíval schválně, jako by věděl, že tam jsem! Určitě! Tak to přece bylo!

Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, kam jdu, nevnímala jsem úzké cestičky v parku, košaté stromy a přerostlou, dávno nesekanou trávu. Vnímala jsem jen zelenou košili, která mě vábila hlouběji a hlouběji do toho kousku divoké přírody uprostřed městečka. A nemyslela jsem na nic než na ty jeho oči a na to, jak by ten sen asi skončil, kdybych se z něj neprobudila…

… a také na to, jestli bych to nemohla zažít naživo…

Ano! Ano, přesně to jsem chtěla.

Sladce těžká vůně akátů mi motala hlavu a kdesi v dálce bzučely roje včel. Mířila jsem k hustému křoví, u kterého jsem ho zahlédla naposledy, a to se teď najednou jakoby rozestupovalo a vytvářelo bránu, za kterou –

Crrr-ta-dum da-dym!

Krátká veselá melodie telefonu zazněla tak nečekaně, že jsem sebou mimoděk trhla. Stála jsem na místě, zmateně mrkala a on, zmetek, zvonil dál a dál. Zvonil a probouzel mě tak z jakéhosi podivného transu, který mě přivedl až… kde jsem to vlastně byla? Někde v parku, jasně, ale vůbec jsem si nevzpomínala, jak jsem se dostala až k fontánce stojící v jeho samotném středu.

Přístroj mezitím přestal zvonit – volající očividně pochopil, že mám na práci asi něco zajímavějšího. Mrkla jsem na displej. Bára. Na okamžik jsem se zamyslela, jestli jí mám zavolat zpátky, nebo se na to vykašlat, ale pak jsem tu zelenou ikonu samozřejmě stiskla. Je to přece Bára.

„No kde jseš, sakra?“ ozvalo se hned. „Jak to, že mi to nebereš?“

„Promiň, já jsem…“

Chtěla jsem si narychlo vymyslet nějakou výmluvu, jenže zbytečně. Když byla moje bývalá spolužačka v ráži, pouštěla druhou stranu ke slovu, jen když se sama potřebovala nadechnout.

„To už mi nedělej, rozumíš?“ hudrovala hned dál. „Už jsem chtěla plašit a zjišťovat, jestli o tobě někdo něco neví a... Prostě mi to příště hned zvedni, jasné?!“

Překvapeně jsem pozvedla obočí. „Proč tak šílíš, proboha?“

„Jak jako proč? Před chvílí jsem byla u tebe doma. A co se tam nedozvím? Že ses sbalila a odjela pryč! Jen tak, s pár taškama a hurá na vlak!“

„No jo, no. Odjela jsem do Hrádku, do toho bytu po babičce. Vždyť jsme se o tom bavily.“

„Jasně, že bavily. Že tam pojedeš v září. Možná. A pak najednou zmizíš ze dne na den, nikomu nic neřekneš, telefon nezvedáš…“

„Jsi snad můj kurátor?“ ušklíbla jsem se nad její přehnanou starostlivostí.

„Kéž by. To bys mi pak takováhle překvápka nesměla dělat. Co že ses sebrala tak najednou?“

Ztěžka jsem si povzdechla a sedla si na parkovou lavičku, kterou naposledy natírali snad ještě za socialismu.

„Však víš, doma bylo krapet dusno,“ poznamenala jsem. Věděla jsem, že víc říkat nemusím.

„Jo, to věřím,“ odpověděla Bára a pochopení v jejím hlase mě pohladilo po duši. „Když jsem se tam za tebou stavila, taky jsem si užila svoje. Tvoje máti na mě chvíli něco ječela a pak mi práskla dveřmi před nosem. Na chodbě mě potom chytil Jaromír a byl nějakej divnej.“

Pokrčila jsem rameny. „Pižďuch je divnej pořád.“

Na druhou stranu, nikdo normální by to s mámou nevydržel ani týden a on to s ní táhnul už třetí rok.

„Tentokrát byl divnější než normálně. Šeptal, těkal očima sem a tam a ptal se, jestli se náhodou neuvidíme. A strčil mi do ruky nějakou tašku. Prý pro tebe.“

„Tašku? Pro mě? Pižďuch ti dal pro mě tašku?“ ujišťovala jsem se, jestli dobře slyším. „A co v ní je?“

„Vím já? Přece se ti nebudu hrabat ve věcech. Ale je to měkký, takže žárovky ti nejspíš neposílá. Nejspíš nějaké hadry, co sis nechala doma.“

„Hm, takže chtěl být za hodného otčíma,“ zakřenila jsem se. „To je od něj fakt milé. Trapák.“

„Ale jak ti to předám? Večer s ostatníma na Kampu asi nepůjdeš, co?“ zeptala se Bára naprosto zbytečně.

Odfrkla jsem si. „Ne, to fakt ne.“

Nešlo jen o to, že jsem asi sto padesát kilometrů daleko. Hlavně mi tyhle hromadné, rádobyspontánně organizované, společensky-vůbec-ne-povinné akce lidí ze školy nikdy moc nepřirostly k srdci. S Bárou jsem si rozuměla, ale Bára byla výjimka. S většinou ostatních spolužáků jsme zkrátka nebyli na stejné notě a teď, po maturitě, jsem konečně přestala mít důvod se přetvařovat a dělat si násilí.

„Hele, tak co kdybych za tebou zajela já?“ nadhodila.

„No… to by bylo… to by bylo super!“ vykoktala jsem překvapeně. „Jestli se ti sem chce táhnout… A kdy?“

„Co v pátek? Stejně ti tam musí být smutno. Takhle sama v cizím městě…“

„Jakém cizím, prosím tě? Jako malá jsem tu v létě bývala pečená vařená.“

To byla pravda. I když spíš tedy od sluníčka spálená, protože jsme celé dny trajdaly s babičkou někde venku.

„No jo, ale nemáš tam mě!“ vytasila se Bára s největším argumentem.

Usmála jsem se.

„To je pravda. Tak přijeď, pomůžeš mi se tu zabydlet.“

„Paráda, tak v pátek!“ potvrdila Bára plán, rozloučila se a zavěsila.

Zhluboka jsem vydechla a usmála se. Tohle jsem potřebovala. Báru jsem měla moc ráda. Byla sice z dočista jiného těsta než já – kde jsem se já držela v koutě, tam se ona vrhala do největšího mumraje – ale kdoví proč nám to fungovalo. Možná proto, že já jsem radši poslouchala a ona radši mluvila a obě jsme tak dokázaly ocenit přednosti té druhé.

Nebyly jsme žádné „BFF“, však už nám taky nebylo třináct. Ale kdybychom se poznaly dřív a ne až na gymplu… kdo ví? Možná bychom tuhle nálepku dostaly a už by nám zůstala. Vděčila jsem jí za hodně. Například i teď – když nic jiného, rozhovor s ní mi vyhnal z hlavy myšlenky na toho chlapa ze snu. Zase jsem to byla já. Střízlivá, racionální holka, trochu nerd a trochu „rebelka s dobrými příčinami“, jak kdysi prohlásil táta. Každopádně holka, která nemá ve zvyku chovat se jako blázen.

Musela jsem se sama nad sebou ušklíbnout. Kdybych tohle někomu vyprávěla… že se zakoukám do chlapa ze snu natolik, že ho pak vidím v každém pohlednějším mužském kolem sebe… Už mi totiž bylo jasné, že to nebylo žádné řízení osudu, žádný zhmotněný sen, žádný mág, který mi vstoupil do snu a pak se mi vyzývavě promenádoval pod oknem. Ne, to prostě jen můj rozháraný mozek chvíli běžel naprázdno a v nestřeženém okamžiku pustil ke kormidlu neukojené libido.

Díky, Báro, žes mě vrátila zpátky do reality.

Rozhlédla jsem se po parku. Vždycky jsem to tu měla ráda a i dnes na mě jeho kouzlo fungovalo stejně jako jindy. Lidi si tudy běžně zkracovali cestu do práce, ale teď tu skoro nikdo nebyl. Všichni už asi poslušně seděli v kancelářích, za kasami nebo za volantem, takže tu panoval celkem klid. Akorát pár ptáků zpívalo v korunách stromů možná až zbytečně nahlas. Zřejmě si chtěli vychutnat dopolední chládek, než jim z letního vedra vyprahnou krky.

„Tak už to pusť, Baruno!“ ozval se zpoza dávno nefunkční fontány jakýsi mladý mužský hlas.

Nejdřív jsem zmateně zamrkala, protože moje geniální šedá kůra mozková nejdřív došla k názoru, že je má bývalá spolužačka už tady a potají mě pozoruje. Což byl samozřejmě nesmysl a já si to naštěstí rychle uvědomila. Ale stejně jsem se šla zvědavě podívat, co se děje.

Jak se záhy ukázalo, tohle byla úplně jiná Baruna. Hnědobílá, dlouhosrstá a s chytrýma očima za úzkým čumákem. Přetahovala se právě s nějakým vysokým mladíkem o klacek. To by ta moje nikdy nedělala. Tedy… aspoň myslím, že ne.

Při pohledu na ty dva jsem se musela pousmát. Sama jsem psa nikdy mít nemohla, matka mi to nedovolila, ale milovala jsem je. A jak jsem se na ně teď dívala, napadlo mě, že teď bych si vlastně mohla také nějakého pořídit. To by nebyl špatný nápad, že? Chodili bychom spolu na výlety, žvýkal by mi pantofle, v noci by se ke mně přitulil a ráno mi olízl nos…

Trochu jsem se zasnila a vůbec mi nedošlo, že se na ně pořád dívám. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy si ten mladík mého pohledu všiml také. Zarazil se, pustil klacek, trochu zmateně se rozhlédl, jestli moje pozornost náhodou nepatří někomu jinému, a pak se na mě usmál. Docela hezky.

Došlo mi to.

Sakra, on si myslí, že ho snad balím!

A aby ne, vždyť to tak muselo vypadat!

Celá jsem zrudla, sklopila oči, otočila se a rychle zamířila zpátky domů. Po pár krocích jsem ale neodolala, ještě jednou jsem se ohlédla… a do háje, samozřejmě si toho všiml. Nejspíš mě celou dobu vyprovázel pohledem. A mně, když jsem viděla ten zvědavý zájem v jeho očích, se najednou rozbušilo srdce. V tom jeho pohledu bylo něco, co mě rozechvělo, snad jako dozvuk toho ranního snu…

„Do háje, co to se mnou je?“ ošila jsem se a rázovala pryč z parku. „To tady dávají něco do vody?“

Napadlo mě ale i jiné vysvětlení. Možná to už bylo prostě celkem dlouho od chvíle, kdy jsem zažila něco pořádného také jinde než jen ve snu. Sakra!